Zvířena u nás

Do svého prvního článku bych chtěla napsat, že postavit dům s farmou svépomocí nebyla zrovna sranda, ale všechno co a něco stojí stojí úsilí a život se zvířaty je fajn. Založili jsme malou farmu pro to, at máme vejce, mléko a maso. Slíbila jsem si, že všechno co kdy budem chovat a věnovat tomu čas bude nejen pro radost, ale hlavně k užitku. Moc se mi to nedaří. Nejsem zrovna tvrdý farmář. Zvíře není zelenina a my jsme všichni dopoledne pryč a tak jsem pořád ve střehu, jestli mají kozy čistou vodu a není zas plná bobků, jestli nezdrhl králík tou dírou co prokousal v pletivu a neožírá sousedovi jeho "zámeckou růži", doufat, že holky nenechaly Laju barzojku ráno při venčení běhat po hospodářské části zahrady a ta ted zas nekrátí pštrosici ocasní pera. Mašlovačky z toho udělat nejdou, je jí škoda jen tak škubat, i když si myslí, že je největší husa v hejnu. Nebyla vždycky sama, koupila jsem pár. Kluk byl hodnější, krotký. Když jsem si sedla odpoledne k rybníku, přisedl si ke mě. Romantik. Asi jsem byla druhá nejvyšší husa z hejna. Tehle chlapeček ale po pár dnech u nás přestal chodit. Neměl ani půl roku. Jen seděl. Dali jsme na rady chovatele a porazili ho na maso, než sám umře, at je tedy k jakémusi užitku.  Při porcování muž zjistil, že někde pštrosák našel kousek kachličky a "ucpal" se. Po vykuchání jsem navážila cca 3kg masa. Vzhledem k tomu, že jsem za něj dala 4500,- korun českých, byla to nejdražší večeře, kterou jsem rodině připravila. Pštrosice žije stále. Je to krásné zvíře, ale má hlavu jen na to, aby držel zobák a oči. Každý den a stále poprvé-4 roky večer co večer spí pštrosí slečna ve svém stání u kozích chlívů a večer co večer vůbec nechápe kam že ji to ženu, ale je nádherná, tváří se velmi vznešeně, je bílou ozdobou naší drůbeže co má jemný, ladný pohyb. Radost pozorovat. Pokud se něčeho nelekne, z královny je poplašený zajda. Chráním ji před mrazničkou celou svou bytostí už rok. Je milá, jak jí všechno zajímá. Mám jí ráda. Je to miláček a ozdoba zahrady ! I když všechno krade. Cokoli odložím sezobne, nebo aspon zkusí sezobnout. Přiběhne ochutnat co že to nesete zase k jídlu. Taky už vím, proč muži občas chybí knoflík na montérkové blůze. Nevynechává bohužel ani nářadí a materiál, které muž kolem sebe odkládá, když něco u zvířat opravuje. To co nejde spolknout letí přes půl pozemku. Ale mě pomáhá. Neodnaučila jsem muže držet "fuj železné" šrubky mezi rty dvacet let. Ona to zvládla jedním zvědavým pohledem. Vejce jsme neměli ještě ani jedno. Zatím užitek jen dekorativní. Dcery a muž nechápou jak krásnou, bílou, vznešenou paní kněžnou na vesnici je. Říkám jí Nevěsto.  Ale moc na to neslyší, protože zbytek rodiny říká "běž domů Hňupe"