Na zvířata vždy jen po dobrém.
Koukám z okna kanclu dnes zataženo. A prosím o slunko ! Facebok mě upozorňuje fotkou na vzpomínku před dvěmi lety. Na obrázku jsou už veliká prasata s porážecí vahou po kolena ve vodě. Spodní voda zaplavila výběhy. Tenkrát nebylo tak krásně jako na těchto fotkách. To pršelo v kuse týden. Bylo mi pašíků líto. V přístřešku, kde spí sice ještě měli sucho ale nehodlala jsem riskovat, že stoupne voda v noci. Plovací kruh už neoblečou a já se rozhodla o záchrannou akci. Stále lilo. Dvě varianty řešení situace. Buď je vezmu domů, nebo musí do žluté hospodářské mezi kozy a králíky. Porodna v pro kozy 2 x 2m ohraničený prostor je ted volný. Nalákat do uzavřeného prostoru hospodářské budovy dva krát 150kg kolos byl velký fyzický i psychologický výkon....odmítali jít do budovy ve které nikdy nebyli, neznají ji a nejde jinak než po dobrém, už to nejsou selátka ale obři. Mohu potvrdit vlastní zkušeností, že romantické představy Josefa Lady kde pasáček vepřů malým proutkem popohání pašíky před sebou je mýtus! Mlaskám na Pepíky a přemlouvám, lákám na různé dobroty. Trvá to dlouho. Jsem promoklá, protože vždycky vejdou dovnitř jen do půl těla, zjistí uzavřený prostor a zase vycouvají ven. Taková ta situace, kdy si v duchu křičíš "taaak pooojď!!!" ale dřepíš s buchtou v ruce a cukrovým hláskem znovu a znovu prosíš dva prasečí čumáky, ať se tou uličkou pohnou o další cm víc dovnitř. Sledují tě očkama co vůbec nevypadají tupě. Přemýšlí co jsem si na ně vymyslela a proč. Znovu a znovu se rozhodnou z chodbičky vycouvat. Prý rýt venku v té promokřelé zemi pod studenou sprchou je momentálně větší prdel. A tak jdu v lijáku ven a lákám je zase zpátky do budovy. Protože nechat je stejně jako vždy při čištění výběhu poběhat po pozemku nelze. Rybník pro husy je vylitý a hrozí, že čuník v radostném skotačení špatně odhadne a s jejich váhou i kurz záchranáře je mi k ničemu. Představa jak zevnitř rybníčku tlačím za šunky Pepu ven z vody mě děsila.
Musím je zase zkusit přemluvit, at přece jen vyzkouší tu buchtu a nechají se zavřít do sucha hospodářské. Tvarohovou milují. Věřím v buchtu! Nevzdám to! Jsou mokří. Venku minimum nad nulou. Nebudu přece jako ti chovatelé, co je jim fuk, že je zvířatům kosa a v klidu jdou spát.
Muž se slitoval, přestal jen sledovat mou snahu přemístit prasata do budovy z terasy a šel mi pomoct. Samozřejmě, že jsem si vyslechla, že jsem úplně střelená, že ta hospodářská je z dřevotřísky a na bizony stavěná není, ale vzápětí přehodnotil. Pepina se začla klepat. Chytrá holka? Nebo vysílená z běhání kolem rybníka a nebo zimou bylo jedno. Vzbudila v něm krapet lítosti. No sláva....
On veni, vidi a já vici ! Pomůže mi.
Vzal kus buchty a couval do budovy. Šli za ním! Jako pejsci :) Nádhera! Nooo jasně..Důvěru prasat si vypěstoval na mlatu z našeho místního pivovaru. Na tu jsem se svým mlíkem a bramborami já nedosáhla. Zadky čuníků se synchronizovaně prohoupaly pomalu přes práh hospodářské. Poplácávám šunky a jdu s nimi. Ale dvířka do kozí porodnice bez povšimnutí minuly a když 300 kilo živé váhy zjistilo, že nezbývá, než si uzmout ten tvarohový koláč razantně zatlačilo muže ke zdi. Vybraly mu z rukou tu dobrotu. Podle toho jak byl oslintaný, bylo jasný, že chudáčci čekali dlouho.
Na konci uličky pod oknem je dostatečný prostor na prasečí otočku a úprk směrem zpátky k východu. Ne, už jsou uvnitř, nesmí ven. Atletika a trojskok. Pohybová paměť zafungovala i po letech, jen v těch gumácích o tři čísla větších to nebylo úplně ono. Vybíhala jsem ven před nimi. I přes nesportovní oděv zvládla. Stihla nejen být dřív venku ale i zavřít obě křídla skleněných dveří. Otevřené dokořán snad poprvé a proto, aby se miláčci nebáli tolik dovnitř a šlo se jim pohodlně pěkně vedle sebe. Přibouchla jsem dveře ve stejnou chvíli, kdy se o sklo zevnitř zastavily dva velké rypáky. Sklo se otřáslo a u obtisku nozder mírně orosilo. Silní jako dva býci přitlačili na sklo. Jednou nohou jsem zapřela o dveře nohou v giga gumáce. Zaujala rozhodný postoj bojovníka. Obě ruce o rámy dveří a v hlavě zní hláška Kozuba "pojd na paku".Ano, bylo mi jasné, že nebude mít tahle přetlačovaná dlouhé trvání. Zevnitř tenhle "sumo zápas přes sklo" komentuje hlasitě Mates v můj neprospěch jaká prý jsem pionýrka, proč nemám zaryglované to jedno křídlo, které zaryglované má být na furt a teď bych jen klikou zamkla. Je tak jasné, že mě ti dva bizoni přetlačí. Na vysvětlování nebyl prostor. Mokla, držela v velkém předklonu dveře vší silou a koukala přes sklo z oka do oka Pepíkům. Možná pomůže hypnóza? Opřela o sklo i čelo. Ne, nekoukají na mě rozzuření býci, ale malá vyděšená čtyři očka. Chudáčci moji se bojí. Na moment mi blesklo, že je ZABÍT NA JITRNICE NENECHÁM, božatka moje.......
"Bojí se, Mates ! Neřvi ! "
S rukama v rozpřahu jsem se pokoušela Pepany přes dveře přemluvit, ať jdou za "taťkou".
Vážně začali po chvíli couvat. Asi né na mé přemlouvání, ale spíš proto, že to zvíře fakt blbé není a pochopilo.
Pepa a Pepina byli v kozí porodnici ještě týden. Libovali si v teple. Dvakrát vylomili tu ohradu, když se chtěli o ní jen podrbat. Dnes je díky tomu kozí porodna pěkně zpevněná dalšími sloupky, které Mates díky čuníkům přidal. Dostali od segry bonus v podobě dvou beden Pilsnera. Coronamanie jí zavřela hospodu a tohle pivo zrovna prošlo. Každý den k jídlu dvě a spinkají jak mimina. Těžili z corona krize jako jedni z mála vyvolených.